Ottův slovník naučný/Mysterie

From Wikisource
Jump to navigation Jump to search
Ottův slovník naučný  (1901) 
Josef Štefan Kubín
Mysterie
Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl Praha: J. Otto, 1901. P. 940-941. Online.

Mysterie slují středověké hry duchovní, jež — uprostřed záplavy četných legend a jiných písemných projevů tendence mravoučné — klíčí po výtce z úkonů bohoslužebných v útvar literární zcela výlučný. Když úpadem říše Římské nadobro přervána byla starověká vzdělanost, též antické drama padlo s ní v zapomenutí. Ovšem tu tam nepřestalo dosti momentů dramatických v obřadových výjevech všelikerých (při smrti, pohřbu, danse macabre), i v hojných zvyklostech pohanských (viz Faguet, Hist. de la lit. franç. 77), jež dochovány až i našim dobám, na př. vynášení smrti. Také nikdy nezanikla obliba produkcí kejklíř., pantomim, ano komédie z Plauta a Terentia napodobeny ve IV. a V. stol. ve mnohých hrách, jež zastupují divadlo před lidem valně hrubým a malého vkusu. V V. stol. proniká do kostela v mimické formě scéna tříkrál., svatba v Káni a j. I lidové výjevy tříkrálové, koleda, mají dávné kořeny v lůně církevním. Při processích ujímají se mnohé živly divadelní; dračí hlavy i podoby netvorů, nesené v průvodě, budí zálibu diváckou. Dále pak se hlásí po jednotlivu hry allegorické, až v X. stol. vyniká sbírka šesti her abatyše Hroswithy, jimiž asi bavila velebné sestry své v klášt. Gandersheimském. — Ale třeba že nelze potvrditi, na kolik tyto i jiné momenty kypřily půdu m-iím, za to jistě možno stopovati, jak to byl po výtce kult církevní, jenž stál středověkým hrám duchovním u kolébky a vyvolal je k životu. Nejdřív as bylo tak ve Španělích. Tam již ve století VI. zrodily se zárodky dramatu z trosek římského pohanství. Přežitky pohan. v kratochvilných výjevech, slavnostních průvodech a nevázaných pompách skýtaly všemu lidu vrchovatě zábavy. Oblíbeny více ze zvyku než z nevěry. Duchovenstvo, neumějíc jich potlačiti, převedlo je znenáhla na kult katolický. Vtisklo jim obsah hlavních dějův obojího Zákona, zavedlo je do chrámů a spoutalo k ceremoniím církevním. Z roubů těchto vypučely památné autos, jež ve skladbách Calderonových honosí se nejvábnějšími květy. Jinde, zejména ve Francii, kotví vznik m-ií přímo v úkonech bohoslužebných. Nádherná jejich veleba oslňovala tehdejšího ducha, jenž opájel se jejich kadidlem, jejich leskem i nebeskou harmonií. Poněvadž pak tradičně žila v lidu neustále veliká obliba her scén. i přežitků z doby pohanské, církev, hovíc obecné náladě věřících, vkládá do bohoslužby představení některých dějů posvátné historie. Hodlá tak působiti k tomu, aby věřící činněji účastni byli kultu duchovního, a poutá jejich ducha zevnějším, diváckým dějem. Již v X. stol., ne-li dříve, přidávali duchovní k textům liturg. vysvětlivky, zv. tropy, jež pomalu se mění v dialogy. Tak episoda panen moudrých a pošetilých stává se scénou dialogickou. K té přistupují četné jiné: Daniel v jámě, scéna tříkrál., vzkříšení Lazara a jiné. Text dějů těchto, představovaných od duchovenstva v kostelích, drží se přesně evangelií: jest stručný, v latině a v prose. Tajemství církevní uvádějí se tak na scénu, staví se před oči lidu, aby obec věřících těsněji se připoutala k církvi. Veliká obliba těchto her záhy přivábila intervenci laikův, kteří se jich zmocňují a zavádějíce do nich jazyk národní i živel světský hledí si neodvisle vlastních cílů. Také dějiště se brzy mění: stánek jejich rozbíjí se před kostelem a na místech veřejných. Místo prosy ujímají se verše. To se dovršuje již ve XII. století. Když pak živel vulg. v m-iích nabývá převahy, církvi samé začínají býti nepohodlné, zříká se jich, ano zapovídá je nejen sama, než nutí k tomu i vládu světskou. Když tak m. na půdě světské domohly se volnějšího rozletu, místo některých jen scén, čerpaných dotud z Písem, vznikají rozsáhlé skladby cyklické, jež tlumočí celý život Kristův, ba všechnu historii duchovní od stvoření až do posl. soudu. Největšího rozmachu dožily se m. ve Francii, kde po více než čtyři století ofíiciálně zastupují drama a svědčí tak o jalovosti liter. snažení, z něhož vyčnívají jen jména Villon a Commines. Neboť hovíce pod aegidou laiků jak nízkou komikou tak i živlem zázračným zcela vulg. choutkám diváctva, v jádru nakloněného pověře a kynismu, nemají rysu uměleckého ani v komposici, ani ve slohu, jenž na nepatrné výjimky jest žalostný. Jsou leda kult.-hist. dokumentem. Představení her duchovních účastnily se společnosti autoris. vládou světskou. Byli to nejdřív Confrères de la Passion, skládali se z nevzdělaných měšťákův a řemeslníků, hráli m. (Passionsspiele, angl. mysteries) a mirakule (miracles), zázračné scény ze života svatých, jmen. P. Marie, jejíž kult dostoupil v těchto dobách svého vrcholu. Ve XIV. stol. ustavují se společnosti veselé, z kruhů vzdělaných (někdy i šlechtici), les Bazochiens a les Enfants sans souci. Přecházejí ve svých farces a sotties na pole výhradní komiky a satiry a v moralitách (angl. moralities) chýlí se způsobem žalostným k allegorii. — Když pak ve stol. XV. nálezy (rytectví 1423 a knihtiskařství 1450), jakož i památné objevy (Ameriky 1492) zcela změnily historii intellektu, když konečně reformace a zejm. renaissance v XVI. st. hnaly vývoj duševní k novým metám, zprotivila se zrůdnost těchto her, tak že officiálně zmizely s jeviště a nic z nich nepřešlo do dramatu potomního. V Italii již od r. 1400 proniká napodobení trag. Senekovy (Mussato, Carrario a j.), v Anglii upadají m. v pol. stol. XV. V prvotním, neporušeném ráze svém, hověti náb. citu a vzdělání věřících, držely se ovšem tu tam i nadále, ba dodnes jsme svědky jejich ohlasův (Oberammergau, Hořice, v Neapoli ve všech divadlech o půlnoci štědrov. od staletí obvyklá La cantata dei pastori a pod.). Od západu vnikly m. do všech ostatních literatur. V Něm. nejstarším dokladem m-ií jest zlomek velikon. hry s poč. XIII. stol. (v. „Germania“, 8 sv.), pak hra o moudrých a pošet. pannách (provozov. 1322) a hra o sv. Kateřině. Také u nás byla doba duchovních her. Základem jich byl výjev u hrobu Spasitelova, kde anděl zvěstuje ženám z mrtvých vstání Kristovo (výjev tří Marií). Scéna druhá, záhy přidaná, líčí, jak apošt. Jan a Petr běží se přesvědčit o této zvěsti, a třetí, jak Kristus v podobě zahradníka se zjevuje Maří Magdaleně. Tyto tři scény byly jádrem latinských bohoslužebných officií či slavností velikonočních. S poč. XIV. stol, vniká do nich jazyk národní. Máme dvě takové slavnosti, k nimž přidány „rikmi“ české; mladší, Hrob boží, jest opisem z konce XIV. stol. Na odluku od církve ukazují a o živlu vulg. svědčí hry velikonoční (ludi paschales), rozšířené o výjevy, jak tři Marie kupují masti, jak se Kristus zjeví Tomáši a učedníkům v Emauzích. Z toho cyklu dochována scéna s mastičkářem, v lat.-čes. zlomku Mastičkář s poč. XIV. stol., a lat.-čes. hra O Kristovu z mrtvých vstání a jeho oslavení z druhé pol. XIV. stol. K poslednímu stupni v rozvoji her duchovních u nás hlásí se hry pašijové, jež tlumočí celý postup umučení Páně. Zbyly nám z nich dva zlomky, (opis) Kapitulní a Drkolenský z pol. XIV. stol., jenž se druží vulg. rázem k „Mastičkáři“, a konečně ze sklonku století XIV. tři Pláče P. Marie či plankty, jimiž zastoupen vážný živel hry. — Také ostatní projevy dramat. v Čechách, ať při zkoušce nových beanů v kollejích hrané, ať při ostatcích masopustních či jindy, upínaly se po výtce na látky biblické (viz „Staroč. divad. hry“, J. Jireček, 1878). Širokou stopu zanechalo toto drama duchovní v tradici lidové. Z měst uchýlilo se na tichý, naivní víře hovící venkov a do našich dnů se udrželo zejm. v sev. Čechách (srv. Mikovec, Stopy selsk. či soused. divadla v Č., „Lumír“, 1855, a hlavně Menčík, Vánoční hry, 1894, Velikonoční hry, 1895). — Z ohromné literatury o m-iích uvádíme: Marius Sepet, Le drame chrétíen au moyen âge (Paříž, 1877); Petit de Julleville, Les mystères (t., 1880); A. d’Ancona, Origini del teatro in Italia (Florencie, 1872); Wright, Early english mysteries (1838); J. J. Mone, Schauspiele d. Mittelalters; Wilken, Gesch. d. geistl. Spiele in Deutschland (1872). U nás psali J. I. Hanuš, Die lat.-böhm. Oster-Spiele des XIV.—XV. Jh.; Leo Blass, Das Theater und Drama in Böhmen (Praha, 1877); J. Truhlář, O staročes. dram. velikon. („ČČM.“, 1891); Menčík, Příspěvky k děj. č. d. (1895). Kbn.


Info icon 001.svg#licence info


Flag of the United States.svg Public domain
This work is in the public domain in the United States because it was first published outside the United States prior to January 1, 1925. Other jurisdictions have other rules. Also note that this work may not be in the public domain in the 9th Circuit if it was published after July 1, 1909, unless the author is known to have died in 1949 or earlier (more than 70 years ago).[1]

This work might not be in the public domain outside the United States and should not be transferred to a Wikisource language subdomain that excludes pre-1925 works copyrighted at home.


Toto dílo bylo poprvé zveřejněno mimo území USA před 1. lednem 1925 a je tedy podle autorského zákona USA volným dílem. Podle zákonů jiných zemí, zejm. podle Autorského zákona České republiky , volným dílem však není a nemůže proto být zveřejněno na stránkách české subdomény Wikisource - na Wikizdrojích.